Za svůj domov považuje mimo rodné Brno italskou Florencii, milovanou Prahu ale také Hong Kong, kde aktuálně žije. Jak se Magdalena Maxová dostala k psaní romantických komedií se špetkou sebeironie a splnila si sen o tom, že se stane spisovatelkou? Knížka Teorie býka je aktuálně novinkou na pultech českých obchodů a už po prvním týdnech trhá rekordy ve čtenosti. „Nalijte si vínečko, nakrájejte kousek salámku a pohodlně se uvelebte. Výlet ve stylu „žrát, pít, číst“ může začít,“ zve nás novopečená autorka…

Vzpomeneš si na moment, kdy jsi se rozhodla, že napíšeš knihu?

Naprosto přesně, bylo mi zhruba 18 a mlátila jsem se smíchy u Deníku Bridget Jones. Tehdy mě napadlo – takových knížek je tak strašně málo! Bylo by skvělé umět lidi takhle rozesmát. Zasnila jsem se a rozhodla, že jednou přijde den, kdy to dokážu i já. Kdy se budou lidé smát nad mojí knížkou.

A o pár let později, když jsem se po rozchodu ocitla na zaměstnanecké ubytovně v Libereckých Minkovicích, přišlo také téma. Tehdy mi moc do smíchu nebylo, ale zpětně jsem si uvědomila, že to bude téma, nad kterým se především ženy rozhodně zasmějí. Na určité životní situace je třeba ohlížet se s humorem. 😊 

Prozraď mi návod, jak holka, která pracuje v mezinárodním obchodě, vydá svoji prvotinu?

Psaní mě bavilo vždycky. Už na střední jsem se rozhodovala mezi ekonomkou a novinařinou. Tehdy vyhrála ekonomka, za což jsem ráda, protože jsem díky svému vzdělání získala práci v Preciose jako Business Development Manager a mohla tak procestovat velkou část světa.

Hned po škole, ve čtyřiadvaceti, jsem ještě jako kuře začala jezdit na služební cesty do Itálie, Francie a Velké Británie. Tehdy pro mě bylo naprosto nepředstavitelné půjčit si ve Florencii auto, a objet zákazníky v celém Toskánsku křížem krážem. Navštěvovala jsem zákazníky z řad velkých módních domů a tehdy se mi otevřel úplně nový svět. A ta zeleň, jídlo, moře! A taky kulturní rozdíly, to všechno mě pak inspirovalo k napsání romantické komedie Teorie býka.

Život v Hong Kongu, kde bydlím dnes, mě inspiruje k psaní knížky další, a věřím, že se zase bude čemu smát. 

Tvoje první kniha se jmenuje Teorie býka a vypráví o šestadvacetileté Eleně, která se ocitne na životní křižovatce. Má hodného přítele, byt s terasou, značkovou kabelku a pár bot, ve kterých beztak nedojde na roh ulice, ale přesto ji něco v životě chybí. Nedá mi to se nezeptat, jestli předlohou byla mimo jiné Magdalena?

Haha, tak to si piš! Ale mimo Magdaleny také spousta dalších žen ve věku 20 něco let, které se zkrátka hledají. Která z nás se někdy nezamyslela, jestli ta kariéra, ten vztah, ten byt, to město je to pravé? A kdy poznáme ten moment, že jsme našly samy sebe? Že ten život, který žijeme, je ten správný?

A tím se dostávám k dalšímu poslání, které jsem tou knížkou chtěla sdělit: Všechno na světě je možné a Vy na to máte!

Jak to udělat, aby člověk šel za svými sny. Nebo spíš v případě Eleny a Teorie býka jak to nedělat, ale to už nechám na zvážení čtenářům (smích). 

Jak dlouhá doba uběhla od napsání první kapitolu po ten moment, kdy jsi držela knížku v ruce?

Strašně dlouhá, až se stydím. Trvalo to 4 roky. 

Ale i přesto si stojím za tím, že člověk by měl jít za svými sny, ať už se zdají jakkoli praštěné nebo nemožné. Mojí největší překážkou nakonec nebyl čas nebo nedostatek vzdělání v oboru, ale můj vlastní strach. Hlásek v mojí hlavě mi říkal: „Nemáš na to,“ nebo: „Stejně ti to nikdo nevydá“ anebo: „Co si proboha myslíš, že to bude někoho zajímat?“

Loni v létě už jsem se sama na sebe naštvala a došlo mi, že mít tyto strachy je vlastně naprostá hloupost, když jsem tu knihu navíc ještě ani nedopsala. Řekla jsem si: Teď se soustřeď na psaní, bát se výsměchu či odmítnutí můžeš potom! Krok číslo jedna je tu věc dopsat! A tak jsem prostě psala. Každý den, 500 slov. Dobře, tak tedy ne každý den, ale skoro (smích). 

Krůček po krůčku, až jednoho dne z toho byla kniha.

Moje hlavní rada tedy zní: Pokud si chcete splnit sen, ať už jakýkoli, nesoustřeďte se na cíl jako celek, ale na jeho menší části.

Jaký to byl vlastně tehdy pocit?

Byl to naprosto neuvěřitelný pocit. Doteď si pamatuju tu bezesnou noc, kdy jsem knížku odesílala do nakladatelství. Znovu, už nejmíň posté, jsem ji celou pročetla a zrevidovala.

A pak, a ten příběh je naprosto neuvěřitelný, asi za týden na mě vyskočila na Facebooku fotka z marketingové porady Knihy Dobrovský. „Budeme mít novou autorku!“ psali tehdy v příspěvku.

„Jasně, a určitě to mluvili o tobě, protože jsou u Dobrovského celí žhaví si ten tvůj výtvor za necelých sedm dní přečíst, a ještě se shodnout na tom, že ho vydají,“ zaťukala jsem si ironicky na čelo a zaklapla mobil.   

V Hong Kongu už byla noc a já jsem šla spát. A i přesto, že to bylo velmi nepravděpodobné, jsem si nechala zdát, že tou šťastnou novou autorkou jsem já.

Druhý den ráno na mě fotka vyskočila zas.

A jako správná stará stalkerka, jsem se rozhodla omrknout, co jim to tam leží na stole. Představte si, byl tam. Byl to můj rukopis! Poznala bych tu úvodní stránku na sto honů.

Nechali mě ještě měsíc vycukat a pak mi napsali: Magdaleno, jdeme do toho s vámi! Doteď, když si na tu chvíli vzpomenu, z toho mám slzy v očích. I teď 😊

Mimochodem, když si teď spolu povídáme, ty jsi zrovna dorazila do Hongkongu, kde poslední měsíce žiješ. Jak se to vlastně stalo?

To je právě to, že jsem se v šestadvaceti ocitla na zaměstnanecké ubytovně a tam to všechno začalo 😊. Připadá mi to jako měsíce a ono už je to šest let. V Hong Kongu jsem dva roky a stalo se to tak, že jsem dostala pracovní nabídku od Preciosa Lighting mít na starosti projekty v rámci Japonska, Korey, Thajska, Filipín a Macau. 

A jelikož jsem milovník asijského jídla, tak se mi okamžitě rozzářily oči a řekla jsem ano!

Co je na životě v Číně skvělé?

Co není 😊. Dělám si legraci, Hong Kong má hodně chyb. Až do března roku 2023 jsme tu žili v Covidu a rouškách. Nemůžu ani uvěřit tomu, že ještě před čtyřmi měsíci jsem nemohla opustit byt bez masky, zatímco v Čechách byl Covid dávno zapomenut.

Pokud bych ale měla vyzdvihnout pozitiva, tak je to organizovanost, dostupnost a bezpečí. Můžu nechat zaparkované kolo před supermarketem bez zámku a vím, že tam za půl hodiny bude. Taky tu člověk potká spoustu inspirativních a zajímavých lidí a rozšíří si obzory.

Doporučila bych každému si život v zahraničí zažít, je to neuvěřitelná životní a osobnostní lekce. Jen upozorňuji, že je to návykové a těžko se pak vrací zpátky.

A co naopak byl největší kulturní šok?

Největším šokem pro mě bylo určitě jídlo. V Číně lidé historicky trpěli hladomorem, a tak tady zpracovávají kompletně všechno, od kuřecích pařátků po kachní krev.

Vůbec struktura jídla je úplně jiná. Třeba my Češi u kuřete máme rádi kůži křupavou, hezky vypečenou. Tady mají kuřátko pěkně blemcavé, vařené a tučné. (Otřásla se :D).

Je toho ale spousta. Že téměř nikdo z místních neumí plavat, i když mají moře, že nejlépe strávený čas je čas v nákupním centru.    

Že všichni kráčí stejně rychle a já se mezi nimi v metru řítím jako buldozer a snažím se kličkovat tak, abych nikoho nesejmula loktem či kabelkou. Že místní věnují stejné množství času dodržování pravidel jako my Češi ho věnujeme jejich obcházení.

Kdybych měla přijet do Hongkongu na výlet, co bych podle tebe rozhodně měla zažít, vidět, ochutnat?

Určitě by sis měla zajít na Temple street do tzv. Dai Pai Dongu. Je to vlastně venkovní restaurace, lidé sedí na plastových židličkách, a mají tam za mě nejlepší lokální jídlo ve městě. Krevety smažené s česnekem, mušle Svatého Jakuba s rýžovými nudlemi, smažené nudle, tofu. Jednoduché, levné, čerstvé. Místní jsou tam obvykle lehce přiopilí, takže jsou na jejich poměry vřelí a přátelští a rádi se s cizinci druží.

Dále přenocovat ve stanu na pláži Ham Tin, ogrilovat si při západu slunce a probudit se do ráje. Je to půl hodiny jízdy směrem od centra, a z ničeho nic jako by ses ocitla v Thajsku. Pozor ale na krávy a divoká prasata, rádi lidem dělají večer u stanů společnost.

Jaká je tam třeba úroveň bydlení?

Hong Kong je hustě osídlené město se sedmi miliony obyvateli, a úroveň ubytování tomu odpovídá. Nájemné šplhá do obrovských výšin stejně jako věžáky, ve kterých se bydlí. Musela jsem se naučit spokojit s méně místem. Ti nejchudší bydlí v tzv. „cage apartments“, což jsou klecové kóje, a to je hodně smutné. Když si představím, že by takhle musela žít třeba moje babička, láme mi to srdce.    

Na druhou stranu každý lepší „panelák“ tu má vlastní bazén a posilovnu. Oproti Evropě tu jsou vidět velké rozdíly a sociální systém určitě nefunguje tak dobře jako u nás. Všichni máme své výhrady, ale v Asii si začne člověk vážit toho, co má doma.

Čím se vlastně v Hongkongu živíš?

Máma mi vždycky říkala, že se musím dobře učit, protože rukama bych se neuživila. Tady v Hong Kongu ale reprezentuji ty šikovné zlaté české ručičky, a musím říct, že jako Češi máme být na co hrdí. Jako Business Development Manager pro Preciosu Lighting pracuji s předními interiérovými designéry, architekty a developery, s kterými designujeme a developujeme světelné instalace pro hotely a luxusní rezidence. Ty se pak vyrábí v křišťálovém údolí v Kamenickém Šenově.

The Ritz-Carlton Hong Kong, Mandarin Oriental Bangkok, Crown Sydney Austrálie, Four Seasons Soul, všechny tyto špičkové hotely zdobí naše světla.

Pokud by ses chtěla podívat na naše svítidla na vlastní oči, můžeš navštívit třeba hotel Andaz v Praze, nebo Grandhotel Pupp v Karlových Varech. 

Jak probíhá v čínské metropoli tvůj běžný pracovní den?

V letu, doslova (smích). Spoustu času trávím na služebních cestách v regionu. Teď se například chystám do Bangkoku a do Japonské Osaky. Sednu na letadlo a většinou mívám okolo tří až pěti meetingů za den, kdy s klienty řešíme nové a probíhající projekty. Jindy, pro změnu, sednu na trajekt za klienty do Macau.

Druhou polovinu času pak trávím v naší Hong Kongské kanceláři. Z domu odcházím v osm hodin, běžím na metro, pak zase z metra do kanceláře, což je při letních teplotách 35 stupňů a 100% vlhkosti ta opravdová výzva. Emaily, poptávky, designy, zasloužený oběd s kolegy většinou obsahující rýži, strategie projektů, cenové nabídky, nové nápady, a v šest hodin další běh na metro. Večer je potřeba především vypnout mozek, trochu si zacvičit, a dobře se nadlábnout. Čas plyne jako nic. 

Zrovna si se vrátila z dovolené v České republice. Nestýská se ti po ní někdy?

Stýská se mi pořád. Po rodině, přátelích, jednoduchých věcech jako je vyjížďka na kole, opékání špekáčků, dobré plzni, venčení psů a hromadě chlupů na oblečení (smích). Život v zahraničí není vždycky jenom psina, je to těžké, a změna bolí.

Jak nejraději trávíš volný čas?

V Hong Kongu se dá dělat spoustu skvělých outdoorových aktivit. Teď jsem třeba zkusila wake surf, což je vlastně jízda na prkně na vlnách vytvářených za lodí. A je to naprosto nepopsatelný endorfiny vyvolávající zážitek, ale taky pěkná makačka.

Dá se tu vyrazit do přírody na procházku nebo na pláž. Během roku, když není takové horko, tak ráda procházím místní trhy a uličky. 

Jakou knihu máš aktuálně rozečtenou na svém nočním stolku?

Jelikož v Hong Kongu se české knížky koupit nedají, byla jsem nucena pořídit si čtečku, a to mi ze začátku nebylo moc po chuti. Nebo spíš po vůni, protože mám ráda vůni čerstvých knih. Ale je to praktické do metra a na cestování. Z návštěvy v Čechách si ale vždy přivezu nějakou tu tištěnou kořist.

Teď momentálně je to kniha Ženy, které běhaly s vlky od Clarissy Pinkola Estés, která se zabývá ženskou psychologií a studuje archetypy divokých žen. Kniha je postavená a vysvětluje příběhy žen a dívek, které každý z nás zná, třeba z pohádek. Například to, že se hrdinka v pohádce nesmí ohlédnout, jinak zkamení, má vlastně skrytý psychologický význam. 

Do vlastního života si z toho beru to, že člověk se musí koukat dopředu a neotáčet se zpátky, jinak by se z toho zbláznil. A na to zrovna já jsem specialista.

Jakou cestovatelskou destinaci máš na svém wish-listu?

Filipíny. Jezdím pravidelně služebně do Manily, ale to se nedá počítat (smích). Chtěla bych navštívit El Nido a taky ostrov Bohol. Na Filipínách mají být údajně ty nejkrásnější pláže.

Naposledy jsem navštívila hlavní město kambodži Phnom Penh, a to mě taky hodně zasáhlo. Věděla jsem, že Kambodža má krvavou historii, ale neměla jsem ani tušení, že před zhruba 50 lety rudí kmérové vyvraždili skoro třetinu populace. Měli bychom se toho o dějinách Asie ve škole víc učit. 

Jaké je tvoje životní motto?

Na svém prvním pracovním pohovoru jsem plácla něco o tom, že člověk nemůže nikoho zapálit, pokud sám nehoří. Označili mě za pyromana, ale práci jsem získala, a s mottem dodnes souhlasím.

A nakonec bych ještě dodala: „Pokud jste se narodila bez křídel, nic jim nebrání v růstu.“ Coco Chanel.

Foto: se souhlasem Magdaleny Maxové, Knihy Dobrovský
Zdroj: autorský text Magdaleny Maxové
Autorka: Lucie Janotová

Tags:
0 Comments

Leave a reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

or

Log in with your credentials

Forgot your details?