Příběh překonání deprese a objevování vlastní identity“
Dobře ví, jaké to je, být na dně a cítit se tam úplně sama, přestože má kolem sebe milující blízké. Takový stav si prožila před lety, kdy měla endogenní deprese. Tehdy Kláře Trojanové kromě odborné péče pomohlo i zpívání. Nyní se nachází v období další životní změny, a přestože se nedávno rozvedla, vnímá svůj život optimisticky. Věnuje především divadelní tvorbě a projektům, které jí dělají radost.
Na otázku, proč si Klára myslí, že se sama v sobě ztratila, upřímně odpovídá: „Strašně moc jsem dávala ostatním a zapomínala, že mám své potřeby. Teď se starám hodně o sebe, dostala jsem se i do fáze, že někdy jsem na prvním místě já, ne děti. Ještě loni před Vánocemi jsme se celá rodina chystali na hory a já jsem toho měla hrozně moc a nestihla jsem upéct vánočky. Tak jsem si říkala, že asi nebudou. Ale nedalo mi to, vzala jsem všechny ingredience do Itálie na hory, že je upeču tam. Pak jsem říkala klukům, že se na to vykašlu, že péct letos nebudu. Oni to vítali. Jenže já jsem je pak v půlce ledna stejně musela upéct, protože bez nich pro mě Vánoce nebyly hotové. Už to ale opouštím. Teď dětem třeba neuvařím a jdu do divadla nebo jim neudělám na víkend program, protože se mi prostě nechce. A děti jsou úplně v pohodě.“
Zpěv jako terapeutický prostředek
Klára se přiznává, že prošla obtížným obdobím v boji s depresí, ale naučila se přijímat pomoc a nebránit se emocím. Zpěv se stal pro ni nejen terapeutickým prostředkem, ale také cestou k objevování vlastní identity. Nyní žije plným a šťastným životem, kde se věnuje svým zájmům, práci pro nadaci a zpívání. Její příběh o překonání obtíží a hledání radosti a smyslu v životě slouží jako inspirace pro mnohé, kteří procházejí podobnými výzvami.
„Dělá mi radost úplně všechno, co dělám,“ říká s úsměvem Klára. Práce v kavárně, zpěv a projekt pro nadaci ji naplňují, zároveň se podílí na divadelním představení, které chce veřejnosti přiblížit, co prožívají rodiny s vážně nemocnými dětmi.
Nadace rodiny Vlčkových má v Kláře Trojanové nejen výraznou podporu, ale také aktivní a angažovanou spojku, která přináší své zkušenosti a energii do projektu. Pomoc druhým se stala pro Kláru způsobem, jak najít radost v životě. „Dává mi to obrovský smysl,“ zdůrazňuje. Ve svém úsilí pomáhat druhým se snaží být citlivá k potřebám a svou pomoc nevnucovat. „Učím se pomáhat jenom tam, kde je to chtěné,“ říká s respektem k autonomii ostatních.
Nebát se říct o pomoc
Jak by tedy sama pomohla někomu, kdo prochází těžkým obdobím? „Hodně lidí má spasitelský syndrom. Já ho v sobě mám taky a učím se, že není zapotřebí, že si člověk má počkat. Je důležité vycítit, kdy je ta pravá chvíle. Zároveň si sama o pomoc říct nedokážu, to se taky učím. Když jsem si nedávno zařizovala byt, potřebovala jsem montovat nějaký nábytek, a právě moje lektorka na zpěv říkala, že mi s tím může pomoct její manžel. Odpověděla jsem, že ho tím přece nemůžu otravovat. Řekla mi: „Hele, já ti tu nabízím pomoc, on to pro tebe udělá rád, tak to prosím tě přijmi.“ Došlo mi, že to vlastně chci. Strávil se mnou celé odpoledne, smontoval mi nábytek, říkala jsem, že mu za to dám aspoň flašku, ale přesvědčili mě, abych mu za to nedávala vůbec nic, protože mi pomohl rád. Když já někomu pomůžu nebo někomu něco zařídím a on mi to chce vrátit, tak mě to trošku štve, protože to nechci. Když chci někomu pomoct, tak nezištně.“
Foto: Anželika Rybak
Tags: inspirativní ženy pro rozhovor
