Kimono, tradiční japonský oděv, si mnozí spojí především s bojovými sporty, využití má přitom mnohem širší. Veronika Balson jeho krásu, praktičnost a variabilitu představuje ve svém osobitém moderním pojetí českým ženám. Spojila síly s maminkou a pod značkou PURPLY společně tvoří modely, jež se dokonale přizpůsobují ženskému tělu. Zároveň vede Veronika workshopy, na nichž vás zasvětí do tajemství textilních materiálů. Protože kdo zná látky, lépe se vyzná v módě.
Co Vás přivedlo k módě?
Já bych řekla, že si mě ten obor vybral. Nikdy jsem neměla touhu vstoupit do módního businessu, vždy jsem tíhla spíš trochu jiným směrem. Vystudovala jsem obchodní akademii, pak mezinárodní obchod a chtěla se stát manažerkou. Pak si mě najednou získal svět módy. Je ale pravdou, že jsem od dětství vytahovala věci ze skříní, třeba i různé šátky a různě se v tom všem ráda rochnila. Na základní škole, jelikož je můj otec Brit, tak jsem hodně nosila i věci, které tady nebyly k dostání. Na tehdejší dobu byly hodně barevné a dost jsem svým výrazným stylem vzbuzovala pozornost. Možná už tehdy tam byly zárodky lásky k módě. Ale k šití, ve smyslu, co budujeme s mamkou dnes, mě přivedla právě ona. Jednoho dne vyndala stroj po tetě, od které se učila šít, a začala si vytvářet modely pro sebe. Chtěla něco, v čem se bude cítit žensky a celkově dobře ve vlastním těle.
Našla tedy tak trochu díru na trhu?
Dalo by se to tak říci. Postava se u nás žen v průběhu života mění a klasická konfekce už jí neseděla. Což ale nesedí prakticky nikomu. Mamka se navíc chtěla cítit opravdu žensky. Do té doby jsme měla za velký vzor svého otce, ale když jsme začaly s mamkou společně tvořit, právě ta ženskost mě uchvátila. Když začala šít, začala jsem za ní nejprve chodit s tím, že bych také potřebovala něco ušít. Takže prvotní motivace u nás nebyla, že si založíme značku, ale vycházela z určité potřeby cítit se žensky a hezky v dobře padnoucím oblečení. V mém případě byla ta potřeba maličko jiná. Cvičila jsem tehdy hodně jin jógu a chtěla měkké, příjemné, meditativní oblečení, které mi umožní svobodný pohyb. A jelikož ještě o něco dříve jsem cvičila jiu jitsu, při němž se nosí kimona, možná i podvědomě jsem tíhla jít touto cestou. Postupně jsme začaly rozpoznávat určitý rukopis a dospěly k tomu, že se na kimona chceme specializovat. Ona mají totiž užasnou schopnost, zavinují se a tak se přizpůsobí ženské postavě. Když si tedy člověk nějaké koupí, roste s ním a nezáleží na tom, jestli zrovna přibere či zhubne, přepásá si ho nebo nechá volně.
Kdy přišel moment rozhodnutí založit značku?
Nejprve jsem udělala web, takovou jednostránkovou prezentaci naší práce. O něco později přišel e-shop a doplnění našeho příběhu i dalších informací. Stále jsme ale vlastně tak na půli cesty mezi zálibou a skutečnou firmou. I když teď už jsme ve fázi, kdy se to snažíme změnit.
Živit se rukodělně je vždy hodně náročné, když však člověk něco rozjede ve velkém, už se zase vytratí určitá osobitost. Bylo těžké najít si ten správný směr?
Hodně jsme se s mamkou rozhodovaly, jakou cestou půjdeme. Fashion Business jde dělat buď na množství a nízkou cenu, nebo na kvalitu, osobitost, značku s určitým poselstvím a službami navíc, což ale znamená vyšší cenu. Nakonec jsme se vydaly cestou druhou, šijeme jednokusové záležitosti z velmi speciálních materiálů, které dokončujeme ručně. Nikdo nemá nikdy stejný kus, a to ani tehdy, když se jedná o stejný model. Zároveň jsme k tomu ještě přidaly workshopy zaměřené na látky, které nám na trhu chyběly.
Vaše typická klientka by se tedy dala charakterizovat jako žena, která touží po něčem unikátním a nechce jít s davem?
Asi bych spíše řekla, že kimona samotná si vybírají své nositelky. Nějakým způsobem k nim promlouvají a ve chvíli, kdy si jej daná žena zkusí a sedne jí, už nechce nic jiného. Kimono vypadá elegantně, cítí se v něm dobře. Na různých marketech je i vidět, že ženy rozpoznávají kvalitu ruční práce i materiálu a vědí, že je za každým kusem spousta práce. Právě kvůli pracnosti jsme se setkaly také s tím, že některé švadleny odmítly zakázku pro nás vyrobit.
V dnešní době řemesla pomalu upadají a najít šikovné lidi není snadné. Jak se Vám daří nacházet spolupracovníky?
Na trhu je nedostatek švadlen a krejčových, možná i proto se mě lidé hodně ptají, kde si necháváme kimona šít. Zkusily jsme to jak přes klasický inzerát, tak s využitím sociálních sítí a přihlásila se nám spousta různých žen. Některé měly šití jako koníček, jiné se mu věnují profesionálně, takže jsme udělaly několik kol. Úplně na začátku jsme daly každé uchazečce ušít tričko a bylo opravdu zajímavé sledovat, jak se nám pokaždé vrátil zcela jiný model. Styl šití, lemy, švy, to vše je rukopis švadleny a pro nás je velmi důležité, aby se co nejvíce blížil tomu, jak šije moje mamka. Ona totiž vytváří střihy a podle kapacity také šije, ale když se sejde více zakázek, potřebujeme švadlenu na výpomoc, jejíž styl souzní s tím naším.
Takže švadleny, u kterých jsme viděly kvalitu, co hledáme, případně i nějaké vylepšení z jejich strany a podobný rukopis, tak s těmi jsme navázaly spolupráci. Máme takto například paní v Chrudimi, Olomouci nebo Praze. Každá se specializuje na něco jiného. Jedna pomáhá střihovat, jiná se specializuje na pásky a dělá to velmi dobře. Spolupracujeme také se sestrami, jež se zaměřují na hedvábí, nebojí se toho a umí jej krásně zakončovat. Každou z nich práce baví, možná i proto, že pracují s opravdu luxusními materiály, se kterými se dnes už tak moc nepracuje. Mnohdy říkají, že tu práci mají za odměnu. My na ně nijak časově netlačíme. Zákazník sice čeká třeba déle, ale nechceme spěchat, aby neutrpěla kvalita.
Ke kimonům se ten klid a nespěchání docela hodí.
Kdysi se kimona šila celá v ruce a když se prala, všechny díly se kompletně rozhodily a pak se zase sešily zpět, takže to chtělo velkou trpělivost. Navíc se nosilo způsobem, že jakmile se mechanicky poškodilo, dobré části se vzaly a posloužily například jako podšívka nového kimona. Celé to bylo hodně zero waste, protože situace lidí byla těžká. Ale i když to byla taková z nouze ctnost, výsledek vypadal krásně.
Zmínila jste materiály. Jelikož mají kimona svá specifika, využíváte materiály z České republiky nebo dovezené ze zahraničí?
V drtivé většině odebíráme materiály od českých dodavatelů. Jelikož nepotřebujeme velké množství, můžeme si dovolit nakupovat od přeprodejců i přímých dodavatelů. Čím blíže jsme začátku řetězce, tím lépe, protože se můžeme na některé věci doptat nebo se zajet na materiály podívat. I když látkám rozumím, dotek je vždy potřeba.
Lze říci, v čem je největší specifikum těchto materiálů?
V Japonsku se kimona standardně šijí z polyesteru, dříve z ramie, což je látka podobná lnu. U vyšších vrstev hlavně z hedvábí, to jsou v Asii takové nejtypičtější materiály. My šijeme i například z vlny či brokátu. Vybíráme si látky zajímavé svou vazbou, složením nebo povrchem. Vždy jsou něčím výjimečné, takže je běžně v obchodech příliš nenajdete. Hlavně je pro nás důležité, aby se jednalo o materiály funkční, tedy aby sály pot a termoregulovaly neboli tělo buď zahřály nebo ochladily podle situace. A samozřejmě musí být tělu příjemné a pohodlné.
Kimona se tak stávají velmi univerzálním kouskem, který jde vzít na sport i společenskou událost, že?
Určitě ano. Naše věci se dají velmi dobře kombinovat. Jsem i certifikovanou stylistkou, takže pomáhám kimona integrovat do šatníků nebo doporučuji, co se k nim dá nosit. Jedná se o velmi variabilní záležitost pro denní nošení i oficiální příležitosti. Důležité je umět se starat o dané materiály, to je naprosto klíčové, aby vám kimono vydrželo dlouhé roky. A právě i péči o materiály učím na svých workshopech. Zároveň máme na webu video, které jsme natočily, aby zákazníci viděli krok za krokem, jak o své kimono nebo i o další luxusní materiály pečovat.
Nechcete přidat ke kimonům i další podobně speciální kousky oblečení, třeba kalhoty?
Nyní máme přibližně sedm střihů kimon, které vycházejí z tradičního kimona, ale jsou naše autorské, upravené v evropském stylu. Podle materiálu se rozhodneme, zda bude kimono ve stylu podzimního kabátu nebo spíše županu. Přidaly jsme také obi pásky, což jsou původně docela široké pásky, které jsme zúžily a vytvořily dvě varianty. Lze je nosit samostatně nebo s kimonem, přes saka, halenky, trička či s pouzdrovou sukní. Jsou vlastně takovým šperkem, do něhož se také hodně propisuje zavinovací systém. Portfolio tak nějak přirozeně rozšiřuje mamka. Například jsme zjistily, že lodičkové výstřihy krásně fungují s kimony, proto je využíváme u triček a halenek. Vytváříme si tím náš styl, který přenášíme do všech modelů, ačkoliv kimona zůstávají tím základem.
Kalhoty, které zmiňujete, jsou v samurajském stylu a také zavinovací. Takže i u nich existuje určitá benevolence, která umožňuje, aby se přizpůsobily ženské postavě. Díky tomuto zavinovacímu systému nemáme ani klasické velikosti, pouze uvádíme míry.
Velikosti stejně bývají často dosti subjektivní.
Číslování je hodně dáno zeměmi. Třeba S vypadá úplně jinak v Evropě, Itálii či Americe. Z těchto rozdílů pak často pramení frustrace žen, že už se najednou nevejdou do velikosti a něco je tedy špatně s jejich postavou. Vezmete-li to ale z větší perspektivy, uvědomíte si, že se tělo přirozeně hormonálně mění, ať už s dětmi, v pubertě nebo menopauze. Ženy v Indii, Africe a podobných zemích to dobře věděly, proto vždy využívaly právě zavinovacího systému u oblečení. To jen tady v Evropě jsme toto příliš neobjevili, snad kromě šněrovaček. Proto nám to přijde fascinující, i různá využití kimon, jako župan, kabát, šaty. Prostoru pro práci se střihem je tam hodně.
Značku vedete s maminkou, je někdy těžké se domluvit?
Jelikož jsme obě dost výrazné osobnosti, občas je naše spolupráce velmi vtipná. Někdy se dohodneme hned, jindy vůbec. Musíme si vyměnit pár názorů, ale vždy je to nakonec pro dobro zákaznice a modelu. Mamka třeba začne něco šít, protože má vizi, kterou realizuje. Pak se přijde zeptat, co si o tom myslím, řeknu jí svůj názor a následně s tím pracujeme. Hodně se vzájemně podporujeme. Když zase já někdy přijdu s nějakým nápadem, tak mi třeba vysvětlí, že střihově by byl problematický. Vždycky říkám, že naše modely musejí projít dvougenerační kontrolou. Každá se totiž zaměřujeme na něco jiného, což podporuje originalitu modelu a v důsledku zákazník získá to nejlepší.
Maminka má například ráda vzory, květiny, ornamenty a vytváří věci jinak. Já jsem spíše minimalista se zálibou v neutrálních barvách bez potisku. Jenže kdyby to bylo buď jedno nebo druhé, nebylo by to ono. Spoluprací vzniká zajímavý balanc a i když se jedná o velmi jednoduchý model, mamka mu umí vymyslet něco rafinovaného. Má tohle zkrátka v sobě. Někdy jsme například bojovaly se zakázkou, protože bylo potřeba najít symbiózu mezi tím, že šijeme pro zákazníka, ale zároveň jde o kimono z naší dílny a mělo by nést náš rukopis. Když tedy přišla paní, že by chtěla župan z polyesteru, musely jsme odmítnout. Snažily jsme se pak najít kompromis, že jí rády model vytvoříme, ale z hedvábí nebo nějaké kombinace materiálů. Určitě to nebývá tak, že zákaznice přijde s obrázkem a my ho zkopírujeme.
Jakým způsobem vůbec vznikl název PURPLY? Je s tím spjatý nějaký příběh?
Upřímně, nemohly jsme najít nic volného. Původně jsme uvažovaly o něčem jako Symbiosis, ale vše bylo obsazené. Věděly jsme, že Purply nikdo nemá, nic to neasociuje, takže máme prostor vytvořit si potřebnou asociaci samy. Byl to krátký a volný název, navíc máme rády fialovou a skutečný význam jsme začaly řešit až později, zpočátku jsme jednaly hodně intuitivně. Máme to tak často, že něco uděláme a teprve pak řešíme významy.
Vy sama také koketujete s šitím?
Udělala jsem si základní kurz, abych tomu rozuměla, ale šít určitě nikdy nebudu. Nemám to přirozeně v sobě a musela bych do toho jít na sílu. Spíš mě fascinují látky a materiály, tenhle svět je mi hodně blízký. I proto jsem se pustila do workshopu. Máme to s mamkou hezky rozdělené.
Co se workshopu týče, přicházejí na něj jen lidé pracující s látkami nebo i ti, které jen zajímá, jak jednotlivé materiály fungují?
Navštěvují ho různé ženy a dívky ve věku tak 25 až 60 let, kdy některé vůbec nešijí a jiné mají svou malou značku a chtějí se vyznat v materiálech a inspirovat se. Některé ženy si jen chtějí utřídit šatník a zajímají je materiály, mladší dívky často zajímá udržitelnost a co se s látkou děje, jak vzniká, jaký má dopad na životní prostředí. Někdy přijdou i lidé z textilek a dokonce už jsem měla na workshopu i pár mužů.
Hledáte tedy i stále nové materiály, různé vzorky?
Určitě, v Praze například funguje matériO, což je taková digitální i fyzická databanka materiálů. S nimi jsem hodně v kontaktu. Na podzim by měl proběhnout workshop ve spolupráci s Moravskoslezskou galerií, která nás snad nechá nahlédnout do svých sbírek různých látek a materiálů. Na to se moc těším. Postupně tak vzniká spousta kontaktů a přátelství.
Zmínily jsme i tkalcovny. Navštěvujete je třeba i v rámci workshopů?
Kapacitně mi to bohužel nevychází, i když zájem by určitě byl. Sama jsem se byla podívat v tkalcovně U Moruše, což je malá tkalcovna, spíše rukodělná. Pak jsem navštívila tkalcovnu U Kubáků, která se specializuje na vlnu. Vyrábějí hlavně vlněné deky a moc jsem si to tam užila. Tkalcovnu vedou čtyři generace mužů a přijde mi úžasné, jak se o ni starají. V Hedvě například vyrábějí český brokát, jedná se o velmi starou výrobu. Na workshopech často zmiňuji české firmy, například Loana nebo Mileta, která vyrábí bavlněné látky. Ještě jsem tam nebyla, ale určitě si je postupně objedu, až bude trochu času. Zrovna se ženami z posledního workshopu jsme se domlouvaly, že bychom se zajely podívat k jedné z nich, která vlastní čistírnu. Bylo by skvělé vidět všechny ty postupy, způsoby a chemikálie používané při čištění. Workshop je pětihodinový a interaktivní, ale vždy tak rychle uteče, že na podobné věci bohužel už není prostor.
Jakým způsobem workshop probíhá?
Má tři části. V té první řešíme vlákna a jejich rozdělení, ukazujeme si vzorky a holky se je snaží rozpoznat a přiřadit. Je to tedy hodně praktické. Následně si o jednotlivých materiálech povídáme. K vidění jsou i takové, s nimiž se běžně příliš nesetkáte, zároveň si je mohou účastnice osahat. Hmat je hrozně důležitý, je to vlastně takový senzorický test a čím víc si vlákna osaháte, tím víc je začnete rozpoznávat. V druhé části následuje historický kvíz, ale opět hodně se zapojením účastnic. Tipují a já je provedu takovou časovou osou. Vždy zmiňuji české firmy, které se specializují na bavlnu, vlnu, svetry a další věci. Ve třetí části už se víc zaměřujeme na vlnu, hedvábí, bavlnu, len, bavíme se o jejich vlastnostech a péči o ně. V závěru provádíme ještě spalovací zkoušku, aby ženy měly možnost vidět, jak se jednotlivé materiály chovají při vysoké teplotě. Mezi tím vším se prolíná ještě spousta dalších informací, videoukázky, ukazuji spousty vzorků, včetně toho, jak vypadá třeba hedvábí, když se o něj někdo dobře stará a naopak. Je to tedy vždy jízda a hrozně rychle to uteče. A co mám zpětnou vazbu, tak to neskutečně rychle utíká i zapojeným ženám a baví je to. Tím, jak se zapojují, snáze se učí.
V Čechách bývala spousta textilek, některé přetrvaly dodnes, ale málokdo o nich ví, nebo třeba i o různých tkalcovnách. Když jste některé měla možnost navštívit, jak se jim dnes daří? Vyvážejí třeba i do zahraničí?
Některé fungují i se zahraničím a třeba se o nich moc neví. Například Mileta funguje v evropském měřítku, Hedva také vyváží. Řekla bych, že jde o drsný segment. Musíte prodat velké množství, aby se vám zaplatila výroba a ve firmách už pak nezbývá příliš prostředků na nějakou propagaci či modernizaci. Tím pádem o nich není tolik vědět a nedostane se k nim tolik zakázek, přestože dělají mnohdy unikátní věci. Taková Hedva vlastní žakárové stroje, což je v tkalcovství hodně náročné, je to velmi lukrativní, a přesto se o tom moc neví. Přesně i proto je zmiňuji i na workshopech, protože proč poptávat žakáry třeba z Francie, když tady máme tak skvělou firmu.
Teď jsme se byly s mamkou podívat na látky přímo v centru Milána, když jsme se vrátily, říkala jsem si, že se tu máme fakt dobře, protože za poloviční ceny máme k dispozici vysokou kvalitu. Samozřejmě, pokud někdo objednává velké role, tak je to asi něco jiného. I tak máme ale kontakt třeba na MiLENA ORGANIC ze Slovenska, která je schopná zajistit velké množství certifikovaných látek.
V případě vlněné produkce dnes není jednoduché sehnat ani vlnu, chovatelů je málo. Jak se to daří?
Tkalcovny vykupují vlnu od českých a slovenských chovatelů. Když jsem se jich ptala na celý proces, zjistila jsem, že ne všechno zvládnou v České republice. Třeba barvení a nějaké další úkony už musejí odvážet jinam, tam nechat udělat daný technický úkon a zase dovézt zpět, protože v České republice už na to nejsou nikde vybavení. Vzniká ale například asociace lidí, kteří chovají ovce a zpracovávají vlnu. Ti si mezi sebou hodně pomáhají, a to je podle mě hybnou silou k tomu, aby se něco změnilo. Tou kupní silou jsme ale stejně my všichni. Pokud si tedy koupím něco, co je kvalitně ušité v Čechách, i když je to dražší, podpořím tyto výrobce. Učím tohle i na workshopu, aby ženy kvalitu poznaly a mohly se samy rozhodnout, co chtějí a nechtějí.
Právě cena bývá pro lidi často překážkou. Bohužel, nevidí, co všechno se za ní skrývá?
Přesně tak, nejlepší způsob, jak to zjistit, je zkusit si to. Když jsem se sama mordovala s šitím různých věcí, nejvíc jsem si uvědomila, co za každým kusem oblečení je. Lidé si ani neuvědomují, že jde o kreativní proces. Když si sednete ke stroji, někdy to jednoduše nejde, není správné rozpoložení a musíte dát práci stranou. Zkrátka se nejedná o strojovou práci.
Mamka třeba nesnáší přešívání a párání, takže když se jí něco nepovede, většinou pářu já, aby si neničila svou práci. Mně to nevadí, protože ty věci nešiji, jí to ale trhá srdce. Máme to rozdělené. Já hodně věci kontroluji, vidím je jinýma očima, protože mamka, jak je šije, má k nim větší vztah. Když prodáme nějaké kimono, opravdu se s ním loučí, jakoby šlo o její druhé dítě. Celý prodej je hodně osobní, když si zákaznice koupí naše kimono, víme, že ho bude mít celý život. Těší nás, jak jí sluší, že je spokojená, a to je ten největší rozdíl oproti velkoprodeji.
Občas může paradoxně dojít k tomu, že si lidé nechtějí danou věc zničit, tak ji raději příliš nenosí. Máte podobnou zkušenost?
Je pravda, že když mají ženy třeba něco hedvábného, bojí se, aby se to nepoškodilo. Ale věci tu jsou od toho, aby nám sloužily, nemusíme se je bát používat. Například vlnu nebo hedvábí stačí větrat a nemusíte je tak často prát. My se na naše věci snažíme vybírat materiály tak, aby dlouho vydržely. V poslední době je kupříkladu hodně oblíbený mušelín, což je takový vzdušný, lehký, příjemný materiál, ale jeho trvanlivost při nošení není moc vysoká. Proto se snažíme vybírat materiály, u nichž opravdu víme, že vydrží dlouhou dobu.
Je nějaký materiál, s nímž se mamince moc nechce pracovat? Některé švadleny třeba nerady pracují s určitým materiály, protože se hodně krčí, prosekávají a podobně.
Mamka je v tomhle hodně odvážná a řekne si, že se maximálně stane, že to zkazí. Ale troufne si do toho, aby tu zkušenost nasbírala. Takže šije z různých druhů hedvábí a určitě se i rozčiluje, že klouže, ale zatím jsme neměly žádný materiál, který by ji vyloženě odradil. Ale zase je fakt, že nešijeme žádné velké róby nebo korzety, kde je ta práce náročnější. Ony střihy kimon nejsou jednoduché, i když tak vypadají, ale není tam tolik pasování, jde spíš o rovnější střihy.
Nejnáročnější je hedvábí a ruční zakončení, tam vidíte každý vpich. Spolupracujeme například se dvěma švadlenami, které mají více jak 10 let praxe, jedna v minulosti šila pro Pietro Filipi a druhá má svůj business a hodně se věnuje střihování. U nich víme, že ač finančně náročnější, práce bude kvalitně odvedená. Zatím si tedy poradíme se vším a když ne, bereme to jako experiment na menším kousku. Mamča má třeba ráda úplety, které já nemusím, tam občas bojujeme. Jelikož ale své věci samy nosíme, vidíme, jak jednotlivé materiály fungují v běžném životě. A právě úplety se příliš neosvědčily.
Máte nějakou vizi, kam byste se rády posunuly?
Určitě bychom chtěly více spokojených žen a pak také prostor, kde bychom se s nimi mohly setkávat a věnovat se jim. Bohužel, dlouhodobý pronájem prostor v Praze je zatím mimo naše finanční možnosti.
Je i tak možné si někde po domluvě vaši tvorbu prohlédnout a vyzkoušet?
Zájemkyně za námi mohou přijet do Milína nebo se domluvit na setkání u mě v Praze, případně nás potkají na různých akcích.
Kimona hodně souvisejí s Japonskem. Už jste ho navštívila, nebo byste ráda?
Říkaly jsme si, že až vyděláme první milion, tak pojedeme. Na tom momentálně pracujeme. Ale určitě bychom rády, zajímá nás to. Já se hodně zajímám i o čaje a ráda bych viděla celkově tu jejich estetiku a způsob života. Chtěla bych nahlédnout i do jejich skříně, protože kimona jsou v Japonsku úplně samostatnou disciplínou, která má svá pravidla. Studují se na to školy a jedná se o velmi prestižní záležitost. V Japonsku třeba ženy nosí kimona, aby byly víc ploché, nechtějí ukazovat pas, který je tady v Evropě vlastně určitým symbolem krásy. Ony si kimona i více polstrují, aby držely siluetu, je to úplně jiný způsob vnímání krásy. My jsme chtěly v našich modelech mít siluetu evropštější, ale inspirovanou kimonem.
Kimona mají tedy speciální význam?
Ukazují společenskou příslušnost, hned poznáte, jestli je člověk z vyšší společnosti nebo nižší. Vzory na kimonech zpravidla souvisejí s určitým obdobím v roce, je v nich určitá symbolika. Události vyžadující kimono, také ovlivňují jeho vzhled. A třeba rukávy symbolizují, jestli je žena svobodná nebo zadaná. Takže pro lidi, kteří v tom umějí číst, mají kimona svá pravidla. I způsob, jakým je žena oblečená, odráží spoustu informací. Je to hodně zajímavé.
Našly si vás už i zákaznice za hranicemi?
Zatím jsme jen v Čechách, ale byly jsme vybrány do akceleračního programu pro ženy, v jehož rámci jsme navštívily Španělsko. Na japonských dnech v Ostravě bylo zajímavé vidět Japonce, jak na náš styl reagují a líbil se jim. Do této chvíli jsme měly obě ještě své práce, času tedy nebylo nazbyt, takže klientelu zvětšujeme postupně a jdeme krok za krokem. Já jsem se teď rozhodla jednu práci ukončit, abych se mohla více věnovat značce, tak uvidíme, co to přinese.
Hodně stavíme na ženských principech a vše děláme srdcem, nevnímáme to pouze jako obchod. Někdy je to takový skok volným pádem, ale zase kdybychom to nedělaly s určitou vnitřní motivací, už jsme asi skončily.
Lidé zpravidla poznají, když je něco děláno srdcem a dokážou to ocenit.
Nás si většinou ženy tak nějak přirozeně najdou. Vídáme to na marketech, kde někdo projde zcela bez povšimnutí, ale jiné kimona přitahují jako magnet. Dochází tam k určité symbióze, ženy jsou z nich nadšené a vnímají, co za tím vším je, což je pro nás ryzí. K někomu zkrátka kimona promlouvají a k jiným ne, a je to tak v pořádku.
Foto: se souhlasem Veroniky Balson
Tags: female founder rozhovor
