Jeden z největší hotelů v Praze, Don Giovanni, má od roku 2015 pod taktovkou Markéta Hedejová. A podobně jako vše ladí v Mozartově slavné opeře, pyšní se i zařízení nesoucí její název dokonalou souhrou služeb a komfortu, jež od 4hvězdičkového hotelu očekáváte. Kromě ředitelské pozice však Markéta zastává ještě jednu důležitější úlohu, mateřskou. Jak zvládá sladit chod domácnosti a hotelu? A čím jí tolik učarovalo hotelnictví? Nejen tohle nám prozradila v rozhovoru.
Od dětství jste tíhla k oblasti pohostinství a cestovního ruchu. Čím Vás tolik oslovila?
Řekla bych, že zásadní roli v mojí podstatě hraje potřeba být nápomocná a dělat radost druhým. A to jak plněním každodenních povinností, tak určitě i neočekávaně potěšit ty, kteří jsou mi na blízku. Od útlého dětství mne bavilo organizovat, připravovat se na události v dohledné době a s tím spojené drobnosti, jak druhým pomoci, a ještě je i překvapit. Jsem člověk, který neposedí na místě, a to budu mít zkrátka v genech.
Můžete shrnout svou profesní cestu? Jak se dívka z Vysočiny stane ředitelkou jednoho z největších hotelů v Praze?
Určitě jsem o něčem podobném byla přesvědčená už ve chvíli, kdy jsem opouštěla základní školu. Věděla jsem, že v místě svého rodného městečka nemohu a nechci zůstat, protože moje ambice byly vždy velké. I když do této ředitelské úrovně nedosahovaly. Nicméně jsem věděla, že musím jít dál, což částečně naplnila skutečnost, že jsem střední školu navštěvovala v Třebíči. Nejednalo se o nic velkého, ale i takový posun byl pro mě důležitý. Od nástupu na střední školu jsem začala chodit na brigády do motorestu, který patřil tatínkovi mé kamarádky. Trávila jsem tam celé prázdniny a dva měsíce pracovala jako servírka. Bylo to velmi náročné, ale stálo to za to. Dokonce již během prvních prázdnin mne vyhlásili nejlepší brigádnicí. Dostala jsem moc hezkou odměnu a velmi mě to bavilo a potěšilo. Tady už bylo jasné, že další brigády budou hlavně ve službách, tedy pohostinství.
Následovaly čtyři roky studia a brigád. Čtvrtý ročník jsem navštěvovala v Náměšti nad Oslavou, kde tehdy fungovala oděvní firma Kras. Jelikož k módě hodně tíhnu, ale neměla jsem možnost ji studovat, našla jsem si v maturitním ročníku v rámci povinné praxe uplatnění právě v tomto oboru. Prošla jsem oddělením výroby a účtárnou, kde mi bylo nabídnuto uplatnění po maturitě. Jednalo se o hodně administrativní práci a vyřizování celních deklarací, přesto to byla skvělá zkušenost a moc dobrý start.
Někde uvnitř jsem si ale stále říkala, že je čas posunout se dál, alespoň tedy zase do většího města. Volba padla na Brno, kde mě čekala práce u McDonald´s, což byl do jisté míry velký očistec, na který se ale nezapomíná. Byla to nepřenosná zkušenost. Když pak přišla kamarádka s tím, že její kamarád hledá personál na zimní sezonu do Špindlerova Mlýna do nově otevřené diskotéky a baru, neváhala jsem a šla do toho. Původně mělo jít o jednu zimu a ani jsem si nemyslela, že by mě to nějak profesně posunulo. Zkrátka šlo o to, že změním místo a otevřou se mi třeba zase nové možnosti. A stalo se.
Vydržela jsem celou sezonu, ač mi dala neskutečně zabrat. Jelikož jsem neměla hotelovou školu, začátky byly velmi těžké a nikdo mne nešetřil, musela jsem zabojovat, abych se vše kolem provozu naučila. Zvládla sem to, ale po sezoně odešla, protože se jednalo o práci velmi časově náročnou a člověk neměl vůbec čas na sebe. Ve Špindlerově Mlýně jsem ale zůstala jako servírka na jedné boudě, což mi ale dlouho nevydrželo. Jak potřebuji být v pohybu, chybělo mi být v centru dění. Takže kde jsem začala, tam jsem se opět ocitla, jen z diskotéky se mezitím stal 3hvězdičkový hotel, který už tehdy řídil pan Svoboda, majitel dnešního Czech Inn Hotels. Jelikož právě otevírali, nabírali nový personál a já tam začala jako servírka. Během dvou let jsem se pak postupně posouvala přes asistentku manažera restaurace a administrativní podporu až do vedení k panu Svobodovi. Díky němu jsem začala získávat zcela jiný pohled na hotelnictví a byl mi tím nejlepší učitelem manažerských dovedností. Mohla jsem tak být i u založení Czech Inn Hotels.
Když jde člověk takto odspodu, tak mu to pak jistě velmi pomůže v momentě, kdy se dostane výš?
Myslím, že je důležité přistupovat obecně k věcem s velkou pokorou a nezapomínat na trpělivost, protože spousta lidí má pocit, že je potupné si tím vším projít. Ale já, jak jsem obecně neposedná, tak jsem ve volném čase byla nápomocna dalším oddělením a kolegům. Pomáhala jsem pokojským při nedostatku personálu, nebo když vypadla recepční, vzala jsem to za ni nebo stála za barem. Na konci zimy jste pak na pokraji sil, všechno vás bolí, ale na druhou stranu jsem ve třiceti byla tam, kam se někteří moji kolegové dostali třeba až za dalších pět let.
Co Vám pomohlo nevyhořet, když člověk jede tak dlouho na plný plyn?
Ono se o tom tehdy až tak nemluvilo. Podle mě je to podobné jako s mnohým dalším, kdy se dnes dávají diagnózy snad na vše. Ale když to vezmu zpětně, tak jsem asi do té fáze vyhoření také došla, nebo se k ní přiblížila. Kolikrát jsem vybuchla, že se na vše můžu vykašlat, vyhodila jsem do vzduchu všechny papíry, ať si to dělá někdo jiný. Jenže pak jsem se za hodinu uklidnila, vše si zase posbírala a dodělala. Takže něco tam asi bylo, ale musím říct, že pan Svoboda je neskutečný tahoun a motivátor, takže mi ta práce zkrátka vždy dávala smysl.
Tím, že mám děti, tak vidím, jak se dnes nálepkuje. Přiřazují se různé diagnózy a být to za nás, určitě bych se s tou svou neposedností také do některé vešla. Jenže tehdy to nikdo nesledoval a neřešilo se to, člověk si tudíž nic takového nepřipouštěl. Spousta věcí je v hlavě a v momentě, kdy na vás působí společnost, začne vás nahlodávat, jestli s vámi třeba něco není. Pak je vše o vaší vnitřní síle, jestli se tomu poddáte či ne.
V těch vypjatých situacích nepřišla někdy myšlenka třeba úplně změnit obor?
To určitě ne, svůj směr už jsem měla celkem jasný. Třeba už ve dvaceti jsem měla sen, jednou si moci dovolit ubytovat se v 5hvězdičkovém hotelu, protože tehdy to stálo takové peníze, které se rovnaly více než dvojnásobku mojí výplaty. Hrozně moc mě zajímaly jejich služby, spoustu let jsem třeba dělala to, že na všech cestách jsem si v hotelech sbírala veškeré hotelové materiály pro inspiraci. Byly to propagační materiály, menu apod. Měla jsem hroznou radost, že mám něco, co mě obohacuje a rozšiřuje mi obzory.
Řídila jste jeden čas naráz až 12 poboček hotelů. Jak jste vše zvládala? Dá se v takovém zápřahu najít čas i na sebe?
Nedá, ale vše začíná tím, že máte jasno v prioritách, které zrovna v životě máte. Nicméně, já jsem ty pobočky přímo neřídila, spravovala jsem v danou chvíli veškeré provozovny a řešila vše, co se operativy týče. Co bylo třeba, to jsem zařídila nebo zprostředkovala, posbírala jsem veškerou agendu spojenou s chodem hotelu a případně tam byla pro dotazy provozních a dalších kolegů. Takže jsem je měla možnost nějakým způsobem nasměrovat, nazvala bych to juniorským řízením. Bylo to velmi náročné období, celý týden na cestách po jednotlivých pobočkách, zjišťování a zařizování v rámci možností a po večerech a o víkendu jsem zpracovávala podklady, které pak odcházely k externímu účetnímu.
Vlastně jsme dlouhá léta neměli vůbec kanceláře. Každý si s sebou vozil počítač a velkou tašku, působili jsme přímo po hotelích, ponejvíc pak vždy na nové provozovně. Bylo to náročné, ale podle mě to mělo i velmi vysokou přidanou hodnotu. Když jste přímo v hotelu, lidé vás vidí, vědí, že fungujete, můžete přímo zasahovat do dění, když je něco potřeba přenastavit a podobně.
Od roku 2015 stojíte v čele hotelu Don Giovanni, který ač nestojí přímo v centru, patří k nejúspěšnějším pražským hotelům. Čemu přičítáte jeho úspěch?
Hlavním úspěchem je způsob vedení v čele s manažerskou firmou a stanovení priorit, které jako tým sdílíme a věříme tomu, co děláme. Jsme extrémně zaměření na hodnocení hostů, je pro nás důležité znát názor, což týdně celá léta vyhodnocujeme poměrně dost detailně. Zakládáme si na speciálních produktech, prostřednictvím kterých nepřímo působíme a říkáme si o názor. A jelikož vím, že šťastné dítě během pobytu znamená šťastného rodiče, tak se zaměřujeme i na děti. Určitě tedy stavíme na vnitřní kultuře, nastavení personálu, 100% zaměření na hosta, servisu, a to vše musí začínat už odspodu. Hodně si zakládám na lidskosti a jakmile cítím u někoho, že s námi úplně nesouzní, vím, že spolupráce není perspektivní.
Máte nějakou statistiku, jestli se klienti vrací?
Máme a nově jsme založili knihu „Poznej svého hosta“, v níž zpracováváme seznam stále se vracejících hostů, aby k nim už na recepci mohli přistupovat více personalizovaně. Je to nesmírně náročné, hlavně tedy pro recepční, ale vyplatí se to.
Letos slaví hotel 30. výročí. Chystáte něco speciálního?
Oslavy na toto téma potrvají po celý rok, ale asi hlavní událostí byla návštěva michelinského kuchaře, který nám na míru vytvořil menu. Přijel dané menu i odprezentovat, osobně ho připravil a kolegy naučil, jak na to. Nyní jej tedy máme stále v nabídce. Vše se letos nese v duchu třicítky.
Zakládáte si i na živých klavírních koncertech. Pokud by někdo chtěl přijít třeba na večeři a poslechnout si hudbu, má tu možnost?
Určitě ano. Je velmi příjemné, když třeba ráno přijíždím a vidím, že se spousta klientů vrací opakovaně na snídani, protože live piano je jim příjemné. Tyto vstupy máme vždy dopoledne a odpoledne od 17 hodin a velmi hezky oživí prostředí a dodají atmosféru.
Přináší Vám práce stále radost? A co Vás na ní nejvíce baví?
Určitě ano a asi nejvíc je to ten drive, který v sobě stále nacházím. Jakmile spustíte tuhle lavinu, která vyvolá podobnou reakci u ostatních kolegů, tak vás to zase nakopne.
Jak vypadá takový běžný den ředitelky hotelu?
Vlastně vždy velmi podobně. Když doběhnu do hotelu, tak už za sebou mám třeba tak 5 hodin fungování, tedy běhání kolem dětí a sebe, vyřizování zpráv. Pak nějaké hovory ještě vyřizuji i v autě u hotelu, protože jakmile vejdu do dění, seběhnou se manažeři a začne kolotoč a boj o to, na koho budu mít kdy čas. Míváme společnou poradu, kde si povíme, co nás čeká, co je třeba zabezpečit atd. A odpoledne musím pokračovat zase za domácí agendou, protože dětem je 5 let a 1,5 roku. Rutinně je třeba vše zajistit, zorganizovat, zprocesovat. I když je to náročné, se dvěma dětmi se vše dá ještě zvládnout.
Otázka práce na mateřské nebo s malými dětmi se řeší velmi často. Vy jste tedy pracující matkou stále?
Vlastně ano, na mateřskou jsem ještě neodešla. S prvním dítětem jsem byla doma asi jen týden, dá se to však zvládnout. Především kolegyně mi byly hodně nápomocné, třeba šly s kočárkem kolem hotelu, abych si vyřídila schůzky, a to mi určitě pomohlo zásadně. Jelikož pocházím z Vysočiny, moji rodiče jsou daleko. V neposlední řadě je velmi důležitá podpora partnera, který má vyhrazen jeden a půl dne v týdnu, kdy je doma a věnuje se holkám. Je to určitě vždy o vůli a organizaci.
Máte i v hotelu nějaký prostor přímo určený pro děti?
Máme, ale je velmi často pro obsazení konferencemi zrušen. Plnohodnotné dětské koutky fungují především o víkendech a různých svátcích, kdy máme nasmlouvány zkušené dívky na hlídání. Jinak já mám takový malý koutek v kanceláři, kde najdete dětskou židličku i kočárek. Jeden čas tam byla i postýlka, ale ukázala se jako zbytečná.
Máte za ty roky v hotelovém businessu nějakou opravdu nezapomenutelnou historku?
Ony jsou ty historky většinou úsměvné v určitém kontextu, takže mě zrovna nic nenapadá. Zkrátka určité věci je potřeba zažít.
Jakým největším výzvám jako ředitelka hotelu čelíte?
Asi nespoléhám na to, že přijde nějaký zázrak nebo pohroma. Třeba Covid jsme řešili týden od týdne a doufali, že nebudeme muset hotel zavřít. Bohužel, bylo nutné přistoupit k zeštíhlení personálnímu, například o brigádníky a dohodáře. Ale ono i to špatné nás nějak stmelilo, posunulo dál, takže bych to asi ani nenazývala výzvou. Určitě celý hotel pro mě byl výzvou, protože jde o největší hotel ve skupině Czech Inn Hotels a přebírali jsme ho 20. prosince 2015. Všichni byli naladěni na vánoční vlnu a najednou jsme přišli my, že jsme hotel koupili a oni nevěděli, co bude. Tohle bylo hodně zajímavé období. Žene mě ale přesvědčení, že když se do něčeho pustíme a dáme tomu maximum, vše se dá zvládnout. Jen se z ničeho nehroutit.
Jaké hodnoty a principy se snažíte ve své práci uplatňovat?
Obecně jsem zastáncem přátelského vedení, takže upřednostňuji přátelsky posazené řízení. Nepoužívám striktní příkazy, razím spíš vlídnou cestu, snažím se přesvědčit, proč je něco dobré, kam nás to posune, trpělivě vysvětlovat. Proto se mnou může pracovat jen velmi mentálně vyspělý člověk, který souzní s naší kulturou. Nechci používat nějaké sankce a podobné věci, nebo hrát nějaké hry. Musím si také se spolupracovníky lidsky sednout, což znamená vyhodnotit, zda je daný člověk na stejné vlně. Pokud ano, tak na sebe bude nabalovat personál stejného charakteru, a tím posouváme zdravý základ do všech úrovní.
Hodně se skloňuje udržitelnost. Aplikujete ji i do hotelového provozu?
Procházíme momentálně mnoha audity, které mají za úkol vygenerovat návrhy a možnosti. Nyní je udržitelnost takový trend, ale my si raději dáváme čas, aby veškeré kroky opravdu přinesly kýžený efekt. Chceme jít s dobou, která bude šetrnější vůči všem a třeba i úspornější pro nás.
Daří se Vám udržovat balanc mezi soukromým a pracovním životem? Máte čas i na své koníčky?
Moc ráda lyžuji a hraji golf, ale od doby, co mám druhou holčičku, lyžovala jsem asi dvakrát, a to když jsem vymyslela hotelový teambuilding. Ale je to tak, že jde vše, ale ve velmi stísněné podobě. Třeba lyžovat jdu, ale jen na hodinu. Co se golfu týče, je to velmi jednoduché. Chodíme na nepříliš prestižní hřiště, kde nerušíme, a holky chodí odmala s námi. Vezmeme vozík, menší má svůj plastový set a starší už začíná hrát s trenérem. Je skvělé, že jsme spolu a na čerstvém vzduchu, odreaguji se, nezapomenu švih. Říkáme tomu sranda golf. Možná to není úplně ideální, ale opět jsme u priorit.
Co ale vůbec nezvládám, je cvičení. Teď jsem tedy byla kvůli zádům donucena začít chodit na rehabilitace, kde jsem měla být nejlépe už před rokem. Pokud už mám volno, musíme vyrazit mimo republiku, protože tady nedokážu úplně vypnout a pořád jsem na telefonu. Aby vše fungovalo, musí být určité sdílení na domácí půdě.
Díky tomu, že řídíte hotel, tak určitě organizační schopnosti máte dobré, což se promítá i do toho chodu domácnosti?
Jednoznačně. Tím, že jsem hotelu asi první tři roky dala opravdu veškerý čas, spousta procesů se nastavila a dnes už z toho jen těžím. Občas přicházejí takové nové vlny, ale to už se tak nějak dá zvládnout v rámci běžné agendy. Takže načasování práce a založení rodiny bylo ideální. Kdybych takový hotel měla převzít dnes, už bych asi neměla tu sílu ani kapacitu.
Foto: se souhlasem Markéty Hedejové
Tags: inspirativní ženy rozhovor
