Dominiku Bednárovou v dětství fascinovaly příběhy ze zámecké služby, které jí vyprávěla prababička. I díky ní se začala více zajímat o průvodcovství a vydala se studovat cestovní ruch. Z rodného Popradu se postupně dostala až do Prahy, kde nejprve vystudovala vysokou školu a nyní na prahu třicítky řídí tři hotely. Její kariéra byla možná rychlá, ale zcela jistě zasloužená, DNA hotelů zná totiž dokonale.
Jak jste se dostala k hotelnictví? Byl to již dětský sen, nebo to přišlo až postupem času?
Vlastně mě k tomu přivedla moje prababička, která nám v dětství vyprávěla, jak sloužila na hradě ve Staré Ľubovni na Slovensku. I díky tomu mě pak hodně zaujala práce průvodců, jakým způsobem nám zpřístupňují historii a přibližují, jak se žilo v minulosti. Prababička nám líčila, jak se úplnou náhodou dostala do služby kněžny Zamojské. Vzhledem k tomu, že bydlela na hranicích s Polskem ve Spišské Nové Vsi, což je nedaleko Staré Ľubovně, začala k ní docházet. My děti jsme pak hltaly historky z těchto časů a také jsme chodívaly s rodiči na výlety, kde jsem viděla průvodce oblečené v historických kostýmech a říkala si, že tohle by mě bavilo. Dostanete skupinku lidí a vezmete je někam do minulosti. Tehdy už se ve mně asi zrodila láska k cestovnímu ruchu a nějak jsem u toho zůstala. Ze základní školy, když jsem nevěděla kudy kam, protože v patnácti letech nevíte, co vás vlastně bude bavit, jsem zamířila na střední hotelovou školu. Pak už to šlo tak nějak samo.
Průvodcovství je hodně o historii. Nenapadlo Vás třeba studovat něco z této oblasti?
To vůbec ne, už rovnou jsem si to spojila s cestovním ruchem. A jelikož na škole byl obor Management cestovního ruchu, kdy jsme si mohli vybrat mezi zaměřením na hotelnictví nebo cestovní ruch, bylo to jasné. Zvolila jsem cestovní ruch, který byl hlavně o cestovních kancelářích, agenturách a průvodcovství, protože hotelnictví mě příliš nelákalo. Svou první praxi jsem vykonávala v cestovní kanceláři, kam si lidé chodili pro radu s výběrem dovolené, a my se snažili, aby si ji užili. Člověk měl tak trochu pocit, že létá stále po světě. Vždy mě to tedy táhlo spíše do oblasti cestovních kanceláří a průvodcovství, třeba pracovat i jako delegátka. Bylo mi nějakých šestnáct let a chtěla jsem cestovat.
Nějakou dobu jste pracovala i na Rhodosu a jako animátorka. Bylo to ještě v rámci praxe nebo již po nástupu do pracovního procesu?
Jednalo se o praxi už ve vyšším ročníku. Tenkrát začaly přicházet různé agentury s tím, že hledají delegáty, animátory, servírky nebo pokojské. To jsou vlastně první práce, které můžete někde v zahraničí vykonávat. K animátorství jsem pouze jen tak trochu přičichla v aquaparku v mém rodném Popradu. V Řecku jsem pak pracovala v hotelu jako servírka, ale byla to skvělá zkušenost.
Na vysokou školu jste se vydala do Prahy, proč padla volba právě na ni?
Velkou roli v tom sehrál fakt, že na Slovensku nenajdete vysokou školu hotelovou. Takže jsem po střední škole nastoupila do restaurace jako servírka, ale asi po roce si řekla, že tohle nechci dělat dalších třeba deset let. I když mě ta práce bavila a doteď obdivuji lidi, kteří ji vykonávají. Člověk v sobě musí mít cosi specifického a dělat tu práci s láskou, což si myslím, že jsem dělala, ale zároveň tam byla touha posunout se dál. Už jsem věděla, jakým směrem se chci ubírat. Po zkušenosti s prací servírky v hotelu i v restauraci a působení v cestovní kanceláři mě napadlo zkusit třeba dělat na recepci. Nejprve jsem odešla do Prahy studovat bakaláře, i když jen částečně, protože se jednalo o dálkové studium. Stále jsem tedy pokračovala v práci v restauraci a teprve po třech letech s tím takzvaně sekla a šla zkusit něco jiného. Moje současná kolegyně a šéfová mě vzala do Prahy a do Czech Inn Hotels.
Čím si myslíte, že jste HR manažerku Czech Inn Hotels zaujala? Studentů je přece jen hodně a určitě ne každý má to štěstí.
Studentů je hodně, to je pravda, ale my jsme se k sobě dostaly vlastně náhodou. Ona také studovala a měly jsme společný předmět, kde nám dali za úkol prezentaci na určité téma. Já jsem si tehdy zvolila něco v souvislosti s Thajskem, už si přesně nepamatuji konkrétní téma, ale ona si mě prý od té doby pamatovala. Řekla bych, že existují dva typy lidí, jedni vás svým projevem zaujmou a druzí vůbec. Ti přijdou, řeknou si své a vy na konci vůbec nevíte, o čem mluvili, protože tam zkrátka nezafunguje nic. Ani téma, ani vystupování. U nás to ale zafungovalo, daly jsme se do řeči a jelikož jsme obě ze Slovenska, bylo hned na světě i společné téma.
Na konci třetího ročníku jsem pak řešila, co dál. Pokračovat se školou nebylo úplně na pořadu dne, člověku se občas nechce některé věci dokončovat. Tak jsem zvažovala, jestli se přestěhovat do Bratislavy nebo jinam a ona přišla s návrhem, abych zůstala v Praze, nastoupila k nim do hotelu a dodělala si školu. Na jednu stranu se mi vůbec nechtělo, říkala jsem si, že mám bakaláře a pokud bych někdy potřebovala školu, dokončím si ji. Jenže když jsem o tom pak víc přemýšlela, došlo mi, že nechci zůstat někde na půli cesty. Takže jsem přijala nabídku a začala svou cestu v Czech Inn Hotels.
Pro manažerskou práci máte vlastně tu nejlepší průpravu, protože jste si prošla různé pozice úplně odspodu. Víte, co která práce obnáší a dokážete tak lépe vnímat potřeby hotelu i zaměstnanců.
Tohle je hodně důležité a snažíme se to vštěpovat i lidem, kteří u nás začínají, nebo se i jen o práci zajímají. Třeba asi před měsícem jsme tu měli skupinku studentů ze střední školy a já jsem se jich ptala, jestli chtějí pracovat v hotelnictví, co je zajímá a k čemu směřovat svoje povídání, aby jim to opravdu něco dalo. Bylo tady 25 lidí a z toho mi jedna slečna řekla, že o tom přemýšlí, ale chce být manažerkou. Tím jsme se dostali k tomu, že jsem se jim snažila vysvětlit jednu podstatnou věc. Ano, každý chce být manažer, ale je potřeba začít od základů, abyste pochopili hotelový systém a jak lidé pracují.
Já jsem tedy nikdy neměla ambice být manažerkou, vést tým lidí a být takovou jejich mamkou. Tak to totiž beru, protože třeba na recepci máte mladé lidi, které se snažíte nasměrovat, aby se zlepšovali, někam to dotáhli a nebrali to jen tak, že jdou na směnu, dostanou zaplaceno a hotovo. Snažíme se lidi dál vzdělávat. Sama jsem začínala jako noční recepční, což je taková první pozice, kde by měl začínat každý a sbírat zkušenosti. Na noční pochopíte rychle, oč jde, a když jste snaživí, chcete se posouvat, máte možnost. U nás to jde celkem rychle, já měla to štěstí, že na pozici noční recepční jsem byla asi jen měsíc nebo dva a pak přišla nabídka pokračovat dál. Z noční recepce tak člověk přechází na recepci denní a pak na vedoucí recepce. Vždy je to o tom, jestli chcete, práce vás zajímá a máte vidinu toho, že se jednoho dne dostanete na vyšší pozici. Na všech poradách říkám, že rozumím tomu, když někdo chce jen brigádu či práci, aby si vydělal a pak mohl utrácet. Asi jsme nebyli jiní. Ale u nás chceme lidi, kteří s námi budou něco budovat.
U manažerů dosazených zvenčí bývá často problém, že vytvoří nějaké kvóty či různé požadavky, které bývají mnohdy nereálné. A to hlavně proto, že neznají jednotlivé pozice.
Určitě je vždy důležité, aby poznali celý provoz. Každý hotel funguje sice v principu stejně, ale zároveň má svá specifika, určité plusy a minusy. Pokud víme, kde jsou nedostatky, snažíme se o jejich odstranění, a i když vždy nějaké budou, plusy by měly převažovat. Dosazený manažer je určitě fajn, má zkušenosti, ale měl by pochopit celkový chod. U nás vím, že takových 95 % lidí si prošlo celým systémem a procesem.
Nyní máte na starosti tři pražské hotely, což je jistě hodně náročné. Jak to zvládáte?
Jedná se o hotely St. George, Louis Leger a Charles Central a vlastně jsou to všechno hotely, v nichž jsem pracovala, což je velká výhoda. Například v hotelu Louis Leger jsem začínala, tam probíhaly mé noční směny, posléze denní a pak už jsem postupovala dál na vedoucí recepce, junior manažerku a nyní tedy senior manažerku. Díky tomu je to pro mě v mnohém jednodušší, ale člověk si v tom musí najít určitý systém a balanc. Samozřejmě je to i o lidech, s nimiž pracujete, musíte mít kvalitní tým.
Právě najít dobré lidi a celkově práce s nimi není snadné. Jak se vám to daří? Potkáváte se třeba i s lidmi, se kterými jste začínala?
Zrovna před naším rozhovorem jsem na tím přemýšlela, protože třeba v hotelu Louis Leger pracuje housekeeperka, se kterou jsem začínala. Nebo v hotelu St. George máme servírku, která tam začínala asi měsíc předtím, než jsem nastoupila já na noční směny. Takže jsou tu stále lidé, s nimiž se znám dlouhé roky. V hotelu Charles Central v Karlíně je vše úplně nové. Lidi se ale snažíme vybírat tak, aby se jednalo o člověka, který se svou práci snaží odvádět na 100 %.
A daří se to? Na co se třeba díváte při pohovoru, je to jen životopis nebo hraje roli i celkový pocit z uchazeče?
My máme výbornou personální ředitelku, která když nám už pošle někoho do hotelu, tak se snaží lidi vytipovat tak, aby krásně zapadli do kolektivu. A podle mě se jí to daří úplně geniálně. Já přímo zaměstnance nevybírám, ale když pak kandidát přijde, sednu si s ním a řekneme si navzájem nějakou svou představu. Pak hledáme nějaký kompromis a balanc. Určitě je i důležité si takzvaně vzájemně sednout a mít společný cíl.
Zažila jste si i covidovou dobu, která cestovnímu ruchu uštědřila pořádnou ránu. Jak jste to celé zvládli?
Upřímně, Covid byl masakr. Něco, co nikdo nečekal a v hotelnictví a cestovním ruchu hodně firem položil. My jsme začínali poradu s tím, že se něco děje a končili ji se závěrem, že hotel zavíráme. Pak jsme ale otevřeli první Covid hotel v Legerově ulici. Kolega přišel s myšlenkou, abychom ubytovávali nakažené lidi, kteří nemohou zůstat doma z důvodu, že mají malé děti, bydlí s rodiči, zkrátka se potřebují někde izolovat. Pak jsme se do celého toho projektu pustili, bylo to skvěle naplánované. Takto jsme fungovali několik měsíců a mělo to smysl, i když to bylo náročné, protože nikdo nevěděl, co má čekat. Ze začátku se mi úplně nelíbilo, že budeme pracovat v prostředí plném nakažených lidí, ale všechna bezpečnostní pravidla byla nastavena tak, že to fungovalo geniálně, úplně bez problémů a za celou dobu se nikomu nic nepřihodilo. Celé tohle období jsme přežili, ale už si ho nechceme zopakovat. Je ale i pravda, že nás mnohému naučilo.
Co Vám tahle doba dala do života, pracovního i osobního?
Myslím, že si všeho víc vážíme, i té práce. Mě práce ohromně baví a vždy bavila, ale vážím si toho, že vše funguje a mohu se potkávat s různými lidmi.
Vaši klientelu tvoří primárně zahraniční turisté. Ale kdybyste měla pozvat české turisty, aby se ubytovali právě u vás, co byste vyzdvihla?
Každý z hotelů je úplně jiný, každý se snaží vypíchnout své přednosti. Takže když máme hotel na Praze 2, který není úplně ultramoderní s různými vychytávkami, lidé si na něm cení autentickou atmosféru. Také máme vlastní projekt Praha tobě, kdy každý host dostane kartičku, s níž může využívat různé slevy na rozličné atrakce, památky, do restaurací nebo obchodů. Vždy hodně záleží na tom, co lidé očekávají a hledají.
Pocházíte z Vysokých Tater a máte ráda turistiku, nechtěla jste někdy pracovat třeba v horském hotelu?
To ne, už jsem si přivykla městu. Sice jsem zpočátku do Prahy nechtěla. Pro mě to bylo hlučné město, s hodně lidmi a krásným historickým centrem, ale nedokázala jsem si představit, že bych tu dokázala fungovat. Na druhé straně teď, když přemýšlím, jestli bych se vrátila nebo třeba pracovala na horách, tak mě to neláká. Určitě by to bylo klidnější, jiná klientela, ale momentálně mi vyhovuje, jak to je. Takže si jen do hor zajedu za turistikou, na chvíli vydechnout.
Pokud Vám vůbec zbývá čas?
Musíte si ho udělat, protože pak se bavíme o celkové pohodě, zdraví a dalších věcech. Je potřeba si ve všem najít balanc, bez toho by to nešlo. Vím, že někomu vyhovuje pracovat nonstop, jsou s tím v pohodě, ale já si myslím, že ve všem má být rovnováha a snažím se, aby tomu tak i bylo. Takže každou volnou chvíli, kterou mám, beru pejska na procházky nebo si zajdu zacvičit. Člověk si musí najít čas pro sebe, protože jinak nebude nic fungovat. Ano, není to jednoduché. My často říkáme, že na něco nemáme čas, ale myslím si, že ten čas se vždy najde. Když pracujete někde, kde máte víc pracovních povinností, musíte spolupracovat s lidmi, kteří tu práci chtějí dělat. V momentě, kdy musíte dělat práci ještě za jiné, tak to nemůže dlouhodobě fungovat.
A máte nějaký tip, jak na to, když se člověk zacyklí v tom, že se práce kupí, ale zároveň ví, že potřebuje čas pro sebe, jenže se to nedaří?
Určitě se člověk dostane někdy do bludného kruhu, velmi dobře tyhle situace znám, taky se do nich dostávám. Jsou situace nebo období, kdy na vás vše padá a nic nestíháte, ale je potřeba se nad tím zamyslet a najít si něco, co vám nevezme tolik času, ale vytáhne vás to z té rutiny. Přečíst si knížku, zacvičit si… Často stačí zkrátka počkat na nový den, mně to pomáhá, když se něco zdá jako neřešitelná situace. Jsem člověk, který potřebuje vše řešit hned, hodně se nechávám stáhnout emocemi. My ženy celkově hodně fungujeme více emočně a pak o věcech tolik nepřemýšlíme. Už se ale snažím zklidnit a počkat na nový den, protože ráno, když se vzbudíte, vše vidíte jinak.
Kde se vidíte třeba za pěl let, máte chuť se ještě někam posouvat, rozvíjet?
Na to se mě dlouho nikdo nezeptal. Vzhledem k tomu, že jsem na pozici senior manažerky teprve chvíli, tak mým cílem je hlavně to, aby všechny tři hotely fungovaly správně, lidé, kteří tam pracují, byli spokojení a dosahovali jsme všech cílů, jež si stanovujeme. Takže teď se hlavně zamýšlím nad tím, jak všechny tři provozy dostat do režimu, kdy víme, že fungujeme a zaměstnanci a klienti jsou spokojení. Pět lety je hrozně dlouhá doba a vůbec si nejsem jistá, co bude. Kdyby měl třeba do budoucna být místo tří hotelů jeden větší, asi by mi to nevadilo, ale vysloveně nějaký cíl typu, že bych chtěla být ředitelka největšího hotelu v Praze, to nemám. Asi se stále vidím tady v Praze a v naší firmě. Na jaké pozici, na tom nezáleží, protože vždy, když přišla v rámci firmy nějaká nabídka, byla na něco lepšího a já věřím, že tomu tak bude i nadále.
A Váš dětský sen o průvodcovství byste si nechtěla tak trochu splnit? Například v rámci hotelu nabídnout klientům procházku po Praze?
Asi bych nesměla mít tolik jiných povinností, protože nerada dělám něco, čemu nemohu dát 100 %. A musím i říct, že už mě to teď tolik neláká, jsem takhle spokojená.
Foto: se souhlasem Dominiky Bednárové
Tags: inspirativní ženy rozhovor
